(str. 260)..........Vzniklý stav a koupě nevím od koho usnadnila sedláku Poláčkovi, aby stejně jako kolegové zařídil aspoň baráček plodu své krve, který nemohl pomýšlet na zaopatření rolnické, a ani se stavět nemuselo. Zkrátka selská dcera Anna Poláčková se chytila postaršího kolářského tovaryše Václava Vícha. Od roku 1800, tedy zrovna když začalo jít do tuhého a krajské žito se neodváželo obyvatelům na chleba, ale vojsku na komisárek, se jí s kolářem dostalo střechy nad hlavou tady U mostku. Jí bylo dvacet čtyři, jemu čtyřicet sedm let. Dítě, to kolébali už před svatbou, svatba nebyla bez překážek a bez odkladů. Na rodičovské požehnání k sňatku Poláčkovi tolik nechváteli jako potom na dar přístřeší. Poláčkovi se rozhodně nestranili lidí všelijkaké branže, přátelili se s hauzírníky a hostili za stolem třeba i komedianty – jenomže, to víte, něco jiného je bavit se za stolem a něco jiného je dávat někomu dceru.
Nu, všechno se spravilo, Václav Vích se potom zařídil v tom domku U mostku, ale i v Zeleném statku a na dvoře u Poláčků byl jako doma. A vůbec, on rád a směle korzoval po vsi, prohlížel všude všechny vozy a všechno bednění a všechny trakaře, všude taky výmluvně podal káravý nebo pochvalný výklad o stavu orebného a dopravního nářadí a všude taky ochotně skleničku upil, on nebyl žádný zkroušený dobrácký podivín, jako poslední Vích, kterého jsme jako pamětníci znali /protože u Víchů tu už zůstalo trvale/, on byl člověk šarmantní, po venkovsku otevřený i po agentsku v jednání vybroušený a nebojácný, prostě, kam vlezl, tam měl co říci a tam ho bylo znát. Uměl se zalíbit a nedá se říci, že by s ním, se starým chlapem, ale pašákem, holka špatně pochodila.
Kdo za to může, že mladá žena, to jest Anna Poláčková, něco závadného snědla nebo vypila, když kojila 4. dítě (jedno z nich už umřelo) a zašla na tyfus a bylo po ní. Nedá se říci, že by pak za těch krizových časů vdovec s dětmi po ní hladoval ze vsi nejvíc. Uměl přece obrábět dřevo a všelicos pro hospodáře vyrábět. A vydržel při slušném zdraví do vysokého věku. Toť se ví, v nejhorších časech kdopak jeho dílo žádal? Hospodáři jezdili se starými vehykly, dokud se jim nadobro nerozsypaly. Zato v lepších zase časech jako zavedený kolář se řemeslem doplňoval s kovárem řinčícím hned naproti v obecní kovárně. On býval s prací vyložený venku před stavením, za stavením na louce, zabíral s tím, div ne čtvrt návsi. Pletla se mu při tom veškerá rovenská veřejnost, koukali mu na to jako na výstavu.

(str. 363)..........Nový domek Hajních Vích v Rovenských Šedivinách čp. 12 přibyl vedle familiantské chalupy Hajních Prázů. Označujeme je tak přiléhavě obojí, protože si místo pro svá sídla vyrubali v háji, v místě, kde řídl porost Ulrichova lesního pásma, a časem se také vystřídali v úloze hajných. Prázové až v pozdější generaci, Víchové jako panští i obecní hajní hned zpočátku.
Takže Václav Vích z domku rovenských Víchů /čp. 27/, který ten rovenský domek kolik let místo bratra vojáka i spravoval a který by byl mohl jako otec kolář pracovat o dřevě, začal se tady „u Prázovky“ věnovat víc tomu, jak dřevo rosta a převzal tady nahoře úkol hájit lesy. Je hajný ostrý, řízný, i zas shovívavý, podle toho, zdali mu naléhavěji diktuje zodpovědnost správě panství a obci, nebo sousedský cit. Postrach rošťáků i bodrý tátovský společník drvařů a haluzáků. Kupa dříví se tenkrát buď měřila nebo neměřila přísně. Žena Víška má z Petrovic rolnické vychování, je naučena pracovat a vést si uvážlivě. Hájovna Víchů, to je v této první generaci solidní respektovaná instituce v osadě i v obci. „Mimo úřad“, to jest když zrovna nedělají pořádek a nevykonávají zákon a právo v hájenství, jsou pořád srdcem vřele, svázání s rodáky obce i s přáteli po okolí. Velice jim bývá líto a důtklivě vyčítají, když by někdo u obce nebo z okolí třeba náhodou přešel po Bažinách a je nenavštívil.

(str. 429)..........U občanů se zvláštním posláním v hájení zájmů obce, u přísných i lidských panských a zároveň obecních hajných, jako byli Václav Vích a po něm asi od roku 1870 jeho ještě říznější syn František Vích.
V hajních Víších se nejednou vznítil cit vskutku humánní, oni například na účet svého deputátu osobně a bezplatně vybrali pěkné široké fošny na truhly dobrých občanů, kteří se museli stěhovat z rodné obce do světa. Zlodějů a škůdců byli Víchové postrachem. Dřevařských prací spolehlivými řediteli. Ačkoliv tento syn a vnuk kolářův nebyli ze starodávného rodu dědičných panských hajných a fořtů, zrovna oni ze všech nejvášnivěji hájili pradávná práva, která dávala hajnému i pravomoc soudce i trestajícího exekutora nebo amnestujícího místodržitele odpovědného jen svému svědomí – což se jim dobře slučovalo s novodobou občanskou morálkou.
Ze tří zdárných synů prvního hajného Vícha Václava se Eduard vyučil krejčím a po povinném vandru světem na zkušenou si založil na horách živnost krejčovskou. Gustav se nejdříve zdržoval na Lomech, ale přitom si pak stavěl domek naproti otcovskému domu, tam později byl i malý šenk, tedy starší skromnější podoba dnešní Prázovy boudy.
Hajný František byl Václavovým synem třetím (nar. 1853). Ostatní čtyři děti včetně posledních dvojčat umřely v útlém věku. František se ženitbou nespěchal, ženil se už jako muž osvědčený v úřadě hajného a František mladší nebyl jeho pokrevní syn, toho vyženil, leč řádným osvojením mu dal své příjmení. Tento osvojený František si vzal za manželku Marii, dceru Václava Votroubka a Marie Lemfeldové z Chmeliště čp. 9.

(str. 434)..........Z rodin domácích tkalců se mnozí odebírají do vzmáhajících se center textilního průmyslu. Jsou textilními dělníky a tkadlenami v Náchodě /děti prvního Filipa Hofmana / a zvlášť se soustředili ve Dvoře Králové / z rodiny Netíků V sádku čp. 3, z rodiny rovenskošedivinských Hajních Víchů, z rodiny rovenských Prázů ze zahrady čp. 24 ....